Jmenuji se Kateřina a celý život se pohybuji mezi dětmi. Už od svých osmnácti let jsem jezdila jako vedoucí na nejrůznější tábory a byla dětem starší kamarádkou a společnicí. Hlídala jsem známým jejich ratolesti, pomáhala ve školce i na kroužcích. Během každé akce, kde bylo více dětí pohromadě, jsem jimi byla obklopena a vlastně mně to tak vyhovovalo. S dětmi si rozumím lépe než s dospělými. Ráda pro ně vymýšlím zábavu, které se potom i já osobně účastním. Miluju jejich šťastné, natěšené obličeje.
Už od základní školy jsem měla v oblibě učení a do školy jsem chodila velmi ráda. Všichni mi říkali, že bych se měla stát učitelkou, ale já v tom tehdy (ani později) neměla úplně jasno, protože mi nevyhovoval vzdělávací systém. Na gymnáziu mě chytla vedle literatury především psychologie a já si doma předčítala Freuda Junga i jiné osobnosti psychologie a studovala jejich pohled na problematiku lidského bytí. Byla jsem fascinovaná a lidská psychika mi přišla naprosto úžasná a těžce nedozkoumaná. Proto jsem se rozhodla jít po gymnáziu na pedagogickou fakultu obor tělesná výchova a psychologie. Moje velké zklamání z vysokého školství mi dalo prvně poznat hluboké depresi. Neviděla jsem v ničem smysl a topila se ve tmě, ze které se mi nedařilo najít cestu ven. Roční stáž v Londýně měla můj život nakopnout a alespoň na rok přerušit ten nesmyslný proces vysokoškolského vzdělávání. Londýn byl náročný, protože jsem tam byla rok naprosto sama. Ovšem přinesl mi poznání jiné formy vzdělávání (více praktické) a já se domů vrátila odhodlaná studium i přes velký odpor dokončit. Přece bych nezahodila čtyři roky přemáhání se bez zdárného výsledku. Říkala jsem si, že ten poslední rok do státnic už nějak doklepu.
Osud mi ale do života po návratu z Londýna přivedl mého muže a o půl roku později i neplánované těhotenství, a tak byly moje plány na pedagogické fakultě zpečetěny. Studium jsem ukončila. Po pár měsících od porodu jsem si podala přihlášku na vysokou školu do Prahy, kde nabízeli kombinované studium a dodělala si tak bakalářské vzdělání v oboru sociální a mediální komunikace. Poté jsem nastoupila do práce postupně jako asistentka, obchodní zástupce, nákupčí a konečně jako marketingový vedoucí. Všechny pozice mě svým způsobem bavily, ale stále jsem věděla, že to není to pravé povolání/poslání pro mě.
S druhým těhotenstvím nastal bod zvratu. Krátce po porodu přišla doba covidová a náš starší syn byl dlouho ze školy doma. Protože jsme ho nechtěli vystavovat neustálému testování, nošení respirátoru a povinnosti dobrovolné vakcinace, rozhodli jsme se ho vzdělávat po vlastní ose. Prvně v životě jsem zaslechla pojem individuální vzdělávání. Prvně v životě mi někdo řekl, že je možné mít dítě doma a vzdělávat ho mimo školní systém. Přišlo mi to senzační. Jeho učení se stalo efektivnějším rychlejším, a dokonce měl čas lítat venku na zahradě, sportovat, nebo doma lenošit.
Do toho všeho jsem se rozhodla dodělat si pedagogické minimum, takže jsem i já nastoupila kombinovaně na obor předškolní a mimoškolní pedagogiky do Svatého Jana pod Skalou, ze kterého mám titul DiS. Asi je mým osudem každou mateřskou udržovat mozek v chodu nějakým vlastním vzděláváním se. Nelituji, i když to bylo náročných pár let.
Jelikož se synovi na individuálním vzdělávání velmi líbilo, a dokonce se nám podařilo najít spřátelenou kmenovou školu, začalo si nás okolí všímat. Na Plzni severu se jednoho jarního dne konala schůze rodičů, kde jsme se měli navzájem poznat a probrat možnosti vzdělávání našich dětí. Vůbec jsem nečekala, že bych byla nominovaná na průvodkyni starších dětí. Stalo se tak a já od té doby cítím naprostou vnitřní naplněnost díky svému poslání. Vím, že k dětem patřím. Jsem nesmírně šťastná, že s nimi mohu trávit tolik času a předávat jim vše, co jsou schopny nasát. A děti naopak obohacují mě. Tvoříme symbiózu, trávíme spolu příjemný čas, jezdíme na výlety, vzděláváme se, hospodaříme, máme se rádi.
Každé dítě je u mě vítáno, souzníte-li, ozvěte se. I vy můžete mít doma dítě, které se vzdělává rádo a stejně rádo potkává bytosti s podobnou životní filozofií.