Spolek jsem založila za účelem sdružování dětí na individuálním vzdělávání. Zpočátku jsem děti na IV sem tam něco doučila při mojí mateřské dovolené. Za dob covidu ke mně na doučování jezdilo čím dál tím více dětí. Proto jsem se spolu s manželem rozhodla založit spolek, abychom se mohli dětem věnovat, sdružovat je, učit je nejrůznějším dovednostem, případně je připravit na pravidelné školní přezkoušení. Ráda v dětech buduji pocit jistoty, sebevědomí. Baví mě děti motivovat a podporovat je v tom, v čem vynikají. Známky, ani jiné hodnocení se u nás nekonají. Chyby jsou vítané, protože chybami se člověk učí.
Pokud bych měla shrnout pár základních odlišností od běžného vzdělávacího zařízení, jsou to především tyto body:
V srpnu jedeme na Šumavu. Jupí, čerstvý vzduch a zážitky volají. Tábor organizujeme hlavně proto, abychom se na sebe před začátkem školního roku naladili a na první den školy se těšili o to víc. Jezdí s námi ale i děti, které se v KATČENCE nevzdělávají. Takže máš-li čas a chuť, pojeď s námi! Budeš mít vzpomínky na celý život.
A je to tady, konec školního roku. Zamačkávám slzičku, bude se mi stýskat, ale prázdniny volají a uvidíme se zas v září! Ba nééé, vlastně v srpnu na táboře. Tak ahoj léto, ahoj prázdniny :).
Velmi dobře si uvědomujeme problematiku drog a jejich zneužívání mezi mladými lidmi i dětmi. Proto jsme vyrazili na přednášku a bylo to super. Dozvěděli jsme se mraky zajímavostí a utvrdili se v tom, že drogy zkoušet nechceme. Nikde a nikdy.
Protože naše skvělá studentka Silvína úspěšně složila zkoušky na vysněnou střední školu (zdravotnické lyceum), zorganizovala jsem rozlučkovou akci pro ni a pro ostatní spolužáky. Nejeli jsme v plném počtu, ale akce se zadařila a rozhodli jsme se, že sjezd Vltavy bude každoroční školní tradicí.
Tak ahóóój!
Občas i do nějakého toho velkoměsta zajedeme. Tentokrát jsme si v Praze vybrali Vyšehrad. Chtěli jsme si projít místní hřbitov a podívat se, jaké známé osobnosti jsou zde pochované. V loňském roce jsme navštívili klasické historické město a galerii Mánes s výstavou renesance. Do Prahy jezdíme pravidelně, ale vždy někam, kde jsme ještě nebyli. Postupně tu naši matičku stověžatou důkladně poznáváme :).
U Kateřiny jsem od šesté třídy, tudíž jsem tu už tři roky. Je nás tu mnohem méně než v normální třídě. V naší učebně je mnohem víc klidu než jinde. Vzdělávání tady je mnohem efektivnější, příjemnější a méně stresové než v klasické škole.
Studuji tady od poloviny 7. třídy a letos končím 9. ročník. I když žádný předmět nevynecháváme, máme možnost se rozvíjet v těch, které nám jdou a máme v nich budoucnost. Mě osobně nikdy nebavil dějepis, zeměpis a kvůli tomu, že jsem se na státní škole musela neustále učit až ne tak podstatné letopočty válek a narození méně známých osobností, neměla jsem ani čas zjistit, co mě baví a když přišla puberta, ke škole jsem měla nechuť a flákala jsem co se dalo. Potom, co jsem došla sem, se moje postavení ke škole přetočilo o 180 stupňů. Zjistila jsem, že mě zajímá chemie, přírodopis, matika, a jen díky této „škole“ se nebudu čtyři roky trápit na gymplu, který bych si zvolila, protože bych nevěděla, kam jít. Místo toho v září nastupuji na zdravotnické lyceum a upřímně se tam moc těším. Kolektiv je tu dobrý, ale člověk si nesmí brát připomínky od našich klučičích nevyspělých puberťáků. Vzájemně se respektujeme, jen někdy se klukům nedaří být tak vtipní, jak by chtěli. Jediné, co se dá podle mě vytknout je cesta sem, protože mně osobně trvá 45 minut, ale za tenhle komfort mi to stojí.
Učíme se v rodinném domku, máme tu třídu, která je dostatečně vybavená na pohodlné vyučování. Místa tu máme dost, i když já osobně bych ocenila ještě větší prostor. Vztahy jsou tu oddělené na dívčí a klučičí skupiny, ale všichni spolu vycházíme. Kačka je moc milá, komunikujeme s ní jako s přítelem a se vším nám ráda pomáhá. S učením, ale i s radami do života. Učíme se v blocích, zvonění nemáme, přestávku nám Kačka dá, kdy je potřeba. S testy a známkami se tu nestresujeme. Přešla jsem sem ze 7. třídy kvůli šikaně. Teď už je všechno v pohodě, díky lidem, co tu jsou. Individuální vzdělávání mi vyhovuje. Určitě doporučuji alespoň zkusit domškoláctví, po normálním vyučování se mi opravdu nestýská.
Aktuálně jsou to děti od 2. do 9. ročníku základní školy. Početně převládají děti z druhého stupně. Jejich docházka se různí, málokdy jsou tu všechny děti najednou. Maximální počet dětí je ale 15.
Jmenuji se Kateřina a celý život se pohybuji mezi dětmi. Už od svých osmnácti let jsem jezdila jako vedoucí na nejrůznější tábory a byla dětem starší kamarádkou a společnicí. Hlídala jsem známým jejich ratolesti, pomáhala ve školce i na kroužcích. Během každé akce, kde bylo více dětí pohromadě, jsem jimi byla obklopena a vlastně mně to tak vyhovovalo. S dětmi si rozumím lépe než s dospělými. Ráda pro ně vymýšlím zábavu, které se potom i já osobně účastním. Miluju jejich šťastné, natěšené obličeje.
Už od základní školy jsem měla v oblibě učení a do školy jsem chodila velmi ráda. Všichni mi říkali, že bych se měla stát učitelkou, ale já v tom tehdy (ani později) neměla úplně jasno, protože mi nevyhovoval vzdělávací systém. Na gymnáziu mě chytla vedle literatury především psychologie a já si doma předčítala Freuda Junga i jiné osobnosti psychologie a studovala jejich pohled na problematiku lidského bytí. Byla jsem fascinovaná a lidská psychika mi přišla naprosto úžasná a těžce nedozkoumaná. Proto jsem se rozhodla jít po gymnáziu na pedagogickou fakultu obor tělesná výchova a psychologie. Moje velké zklamání z vysokého školství mi dalo prvně poznat hluboké depresi. Neviděla jsem v ničem smysl a topila se ve tmě, ze které se mi nedařilo najít cestu ven. Roční stáž v Londýně měla můj život nakopnout a alespoň na rok přerušit ten nesmyslný proces vysokoškolského vzdělávání. Londýn byl náročný, protože jsem tam byla rok naprosto sama. Ovšem přinesl mi poznání jiné formy vzdělávání (více praktické) a já se domů vrátila odhodlaná studium i přes velký odpor dokončit. Přece bych nezahodila čtyři roky přemáhání se bez zdárného výsledku. Říkala jsem si, že ten poslední rok do státnic už nějak doklepu.
Osud mi ale do života po návratu z Londýna přivedl mého muže a o půl roku později i neplánované těhotenství, a tak byly moje plány na pedagogické fakultě zpečetěny. Studium jsem ukončila. Po pár měsících od porodu jsem si podala přihlášku na vysokou školu do Prahy, kde nabízeli kombinované studium a dodělala si tak bakalářské vzdělání v oboru sociální a mediální komunikace. Poté jsem nastoupila do práce postupně jako asistentka, obchodní zástupce, nákupčí a konečně jako marketingový vedoucí. Všechny pozice mě svým způsobem bavily, ale stále jsem věděla, že to není to pravé povolání/poslání pro mě.