Spolek jsem založila za účelem sdružování dětí na individuálním vzdělávání. Zpočátku jsem děti na IV sem tam něco doučila při mojí mateřské dovolené. Za dob covidu ke mně na doučování jezdilo čím dál tím více dětí. Proto jsem se spolu s manželem rozhodla založit spolek, abychom se mohli dětem věnovat, sdružovat je, učit je nejrůznějším dovednostem, případně je připravit na pravidelné školní přezkoušení. Ráda v dětech buduji pocit jistoty, sebevědomí. Baví mě děti motivovat a podporovat je v tom, v čem vynikají. Známky, ani jiné hodnocení se u nás nekonají. Chyby jsou vítané, protože chybami se člověk učí.
Pokud bych měla shrnout pár základních odlišností od běžného vzdělávacího zařízení, jsou to především tyto body:
V srpnu jedeme na Šumavu. Jupí, čerstvý vzduch a zážitky volají. Tábor organizujeme hlavně proto, abychom se na sebe před začátkem školního roku naladili a na první den školy se těšili o to víc. Jezdí s námi ale i děti, které se v KATČENCE nevzdělávají. Takže máš-li čas a chuť, pojeď s námi! Budeš mít vzpomínky na celý život.
A je to tady, konec školního roku. Zamačkávám slzičku, bude se mi stýskat, ale prázdniny volají a uvidíme se zas v září! Ba nééé, vlastně v srpnu na táboře. Tak ahoj léto, ahoj prázdniny :).
Velmi dobře si uvědomujeme problematiku drog a jejich zneužívání mezi mladými lidmi i dětmi. Proto jsme vyrazili na přednášku a bylo to super. Dozvěděli jsme se mraky zajímavostí a utvrdili se v tom, že drogy zkoušet nechceme. Nikde a nikdy.
Protože naše skvělá studentka Silvína úspěšně složila zkoušky na vysněnou střední školu (zdravotnické lyceum), zorganizovala jsem rozlučkovou akci pro ni a pro ostatní spolužáky. Nejeli jsme v plném počtu, ale akce se zadařila a rozhodli jsme se, že sjezd Vltavy bude každoroční školní tradicí.
Tak ahóóój!
Občas i do nějakého toho velkoměsta zajedeme. Tentokrát jsme si v Praze vybrali Vyšehrad. Chtěli jsme si projít místní hřbitov a podívat se, jaké známé osobnosti jsou zde pochované. V loňském roce jsme navštívili klasické historické město a galerii Mánes s výstavou renesance. Do Prahy jezdíme pravidelně, ale vždy někam, kde jsme ještě nebyli. Postupně tu naši matičku stověžatou důkladně poznáváme :).
U Katky jsem už dva roky a jsem strašně spokojená. Učíme se v rodinném domečku, což je mnohem příjemnější než ve standardních velkých školních budovách. Kolektiv je taky příjemný, i když jsme tady spíše po skupinách holky a kluci, ale i přesto se každý baví s každým. Učíme se v blocích, takže normální hodiny nemáme. Většinou máme předměty po asi 45-60 minutách, někdy i déle a když nestihneme něco dodělat, buď se k předmětu po přestávce vrátíme, nebo si papíry schováme na jindy. Teď jsem v 7. třídě, takže jsem sem nastoupila v 5. třídě a za ty dva roky jsem se toho neskutečně naučila, i přes normu. Takže se občas stane, že mohu dělat některé učivo se staršími spolužáky
Po dvou a půl letech beru přítomnost Toma ve skupině jako obrovský přínos. Kačka dokáže děti zaujmout svým osobitým výkladem a obrovskou energií. Provází děti veškerými tématy, které se v běžné škole mnohdy ani neobjeví. Předměty vzájemně šikovně prolíná a spojuje. Intuitivně zařazuje předměty podle pozornosti dětí. Když je hezky, učí se venku, chodí do přírody, kde mají různé úkoly a zároveň pohyb na čerstvém vzduchu. Děti jí důvěřují, nebojí se zeptat na cokoli je zajímá a často se svěřují nejenom se svými problémy ale i radostmi. Děti nedostávají známky ale slovní hodnocení, takže žádné stresy. Každý se rád učí ve vlastním zájmu. Jako rodiče jsme šťastní za naše spokojené dítě.
Jediná věc: Kačenka neumí odpočívat a je potřeba jí to připomínat :-*
Je mi 14 let a chodím do 8. třídy. V této škole jsem už třetím rokem a podle mého názoru je to o dost lepší než normální základka. Vyhovuje mi tady, že se nemusíme stresovat kvůli testům a podobně, protože testy tady vůbec nepíšeme. Úkoly jsou zde dobrovolné a dostáváme je málokdy, protože Kačka má názor, že se má učit hlavně ve škole. Učíme se zde v blocích a nemáme určené hodiny a ani rozvrh. Ale musím uznat, že se často naučíme více než děti v normálním školství. Od září až do konce dubna má druhý stupeň v pondělí pravidelně odpoledky, které končí až kolem půl čtvrté. Kolektiv je tady v pohodě a vycházíme spolu dobře. Vztah s Kačkou je rozhodně mnohem lepší než na klasické škole, protože s námi víc mluví a někdy, když má někdo nějaký problém, tak mu i pomůže. Jsem ráda, že jsem sem přestoupila, protože tady jsem v klidu, nemusím se stresovat testy a do normální školy už bych se nevrátila.
Aktuálně jsou to děti od 2. do 9. ročníku základní školy. Početně převládají děti z druhého stupně. Jejich docházka se různí, málokdy jsou tu všechny děti najednou. Maximální počet dětí je ale 15.
Jmenuji se Kateřina a celý život se pohybuji mezi dětmi. Už od svých osmnácti let jsem jezdila jako vedoucí na nejrůznější tábory a byla dětem starší kamarádkou a společnicí. Hlídala jsem známým jejich ratolesti, pomáhala ve školce i na kroužcích. Během každé akce, kde bylo více dětí pohromadě, jsem jimi byla obklopena a vlastně mně to tak vyhovovalo. S dětmi si rozumím lépe než s dospělými. Ráda pro ně vymýšlím zábavu, které se potom i já osobně účastním. Miluju jejich šťastné, natěšené obličeje.
Už od základní školy jsem měla v oblibě učení a do školy jsem chodila velmi ráda. Všichni mi říkali, že bych se měla stát učitelkou, ale já v tom tehdy (ani později) neměla úplně jasno, protože mi nevyhovoval vzdělávací systém. Na gymnáziu mě chytla vedle literatury především psychologie a já si doma předčítala Freuda Junga i jiné osobnosti psychologie a studovala jejich pohled na problematiku lidského bytí. Byla jsem fascinovaná a lidská psychika mi přišla naprosto úžasná a těžce nedozkoumaná. Proto jsem se rozhodla jít po gymnáziu na pedagogickou fakultu obor tělesná výchova a psychologie. Moje velké zklamání z vysokého školství mi dalo prvně poznat hluboké depresi. Neviděla jsem v ničem smysl a topila se ve tmě, ze které se mi nedařilo najít cestu ven. Roční stáž v Londýně měla můj život nakopnout a alespoň na rok přerušit ten nesmyslný proces vysokoškolského vzdělávání. Londýn byl náročný, protože jsem tam byla rok naprosto sama. Ovšem přinesl mi poznání jiné formy vzdělávání (více praktické) a já se domů vrátila odhodlaná studium i přes velký odpor dokončit. Přece bych nezahodila čtyři roky přemáhání se bez zdárného výsledku. Říkala jsem si, že ten poslední rok do státnic už nějak doklepu.
Osud mi ale do života po návratu z Londýna přivedl mého muže a o půl roku později i neplánované těhotenství, a tak byly moje plány na pedagogické fakultě zpečetěny. Studium jsem ukončila. Po pár měsících od porodu jsem si podala přihlášku na vysokou školu do Prahy, kde nabízeli kombinované studium a dodělala si tak bakalářské vzdělání v oboru sociální a mediální komunikace. Poté jsem nastoupila do práce postupně jako asistentka, obchodní zástupce, nákupčí a konečně jako marketingový vedoucí. Všechny pozice mě svým způsobem bavily, ale stále jsem věděla, že to není to pravé povolání/poslání pro mě.